Odpovědět na komentář

Resistentní strategie postanarchismu

Bc. Petr Hušek

Petr Hušek se ve své diplomové práci pohybuje mezi politologií a poststrukturalistickou teorií. Metodou hermeneutické interpretace představuje „postanarchismus“, který vidí jako ideologii anarchismu fúzující s poststrukturalistickou sociální teorií. Ve své práci se snaží o vytvoření mapy a zpřehlednění tématu. Nejdříve se věnuje definici postanarchismu jako zkoumaného fenoménu, poté provede stručný exkurs k historii a filozofii anarchismu. Následuje interpretace stěžejních částí poststrukturalistických teoretiků na ose Foucault – Deleuze, Guattari – Battaile – Baudrillard. Závěr práce je již věnován konkrétním postanarchistickým proudům a jejich způsobům resistence vůči moci.

Autor sám postanarchismus popisuje takto: „Postanarchisté tak nevytvářejí samostatný, nový či oddělený anarchistický proud, nacházejí v poststrukturalismu inspirační zdroj při hledání nových možností a perspektiv pro politickou intervenci. Snaží se kreativně přepsat a přetransformovat anarchistickou tradici jako odpověď postmoderním společenským podmínkám a poststrukturalistické kritice.“

Důležité je, že anarchismus má dlouholeté zkušenosti s praktickou politickou činností, která se ukazuje kompatibilní s pojetím politiky v rámci postrukturalistické filozofie. Podle Petra Huška se tak nabízí spojení, kdy se postanarchismus vyvaruje poststrukturalistické absenci praktické politiky a zároveň aktualizuje anarchistickou politickou teorii.
Autor zmiňuje kritiku z pozic „klasického“ anarchismu, kdy se postanarchismus setkává s kritikou anarchistů za „tekutost“ koncepcí, přílišnou abstraktnost a odmítání tradičních forem organizace.

Po definici svého předmětu zájmu se autor přesouvá k popisu resistentních forem „tradičního“ anarchismu. Autor popisuje:
a) Model povstání: reprezentovaný příkladem ukrajinského povstání během ruské revoluce: takzvané Machnovščiny
b) Evoluční model: ilustrovaný příkladem Proudhonova projektu Lidové banky nebo Fererovým koncept tzv. Moderní školy
c) Anarchosyndikalistický model: jako příklad slouží anarchistické působení během španělské občanské války
d) Situacionistický model, který představuje roli Situacionacistické internacionály během roku 1968. Ten je také podle autora nejméně anarchistickým modelem, ale zároveň nejvíce spojujícím s postanarchismem.

Následuje přehled hlavních teoretických tezí jednotlivých poststrukturalistických teoretiků ve sledu Foucault – Deleuze, Guattari – Bataille - Baudrillard.
Autor se věnuje především Foucaultově konceptu moci a konfrontuje ho s teorií „tradičních“ anarchistických jako jsou Bakunin nebo Kropotkin. Foucaulta není původcem moci stát a instituce, ta je spíše jejím projevem. Ačkoliv neomezená moc a dominance je pro Foucaulta také „nepřítelem“, chápe ji jako něco, co proniká všemi vztahy, nejen jako něco, co pramení ze státu a kapitalismu.

Deleuze a Guattari používájí pro popis státu slov stroj (Machine) a považují stát za dominantní a univerzální myšlenku, která se nese historií. Proti stroji staví koncept válečného stroje (War-machine), který je úplnou negací státu a nachází se mimo něj. „War-machine se oproti státu vyznačuje naprostou „jinakostí“, exterioritou a absencí centrální autority. War-machine lze lokalizovat v negaci místa státu, tudíž v „ne-místě“ (nonplace)."

Bataillova a Baudrillardova koncepce daru vychází ze známého antropologického díla „Esej o daru“ Marcela Mausse, který popisuje fungování ekonomiky u přírodních národů. Diametrálně odlišné fungování jejich ekonomiky narušuje představu o univerzálnosti kapitalistického systému založeném na směnné hodnotě. Baudrillard také reprezentuje další postrukturalistickou koncepci „simulací“, která je projevem šířením znakových systémů v moderních společnostech a je pro ní stěžejní působení masových médií. Podle Baudrilarda se smazává rozdíl mezi skutečností a její simulací - jejím obrazem. Realita tak zaniká a vzniká tzv. hyperrealita, obraz skutečnosti, který ji předchází a má moc jí podle sebe ovlivňovat.

Na závěr práce autor přistupuje k popisu konkrétních příkladů postanarchistických resistentních strategií a ukazuje, jakým způsobem se odkazují na své postrstrukturalistické inspirace.
Strategie dělí do následujících skupin:
a) Strategie exodu: jedná se o způsob vymanění se a odmítnutí sociálních vztahů založených na dominanci v situaci, kdy se jeví jako široké sociální povstání nemožné. Odmítnutím participace na každodenních praxích založené na dominanci se subjekt nachází v situaci, kdy může tvořit vztahy jiné. Největším propagátorem této strategie je Crimethinc a zahrnuje v sobě metody jako squatting, komunitní zahradnictví, shoplifting (krádeže v obchodech), dumpster-diving (získávání potravin z přebytků určených k likvidaci).

b) Stategie daru je nahlížena jako něco, co zásadně nabourává logiku kapitalismu. Jejím projevem jsou trhy, kde je možné přinést a odnést si cokoliv bez požadavku odměny (free gifts/markets), pirátská rádia, sdílení informací, darování práce. Nejrozšířenější aktivitou je Food not Bombsa nebo Indymedia, ale i například culture jamming.

c) Situační strategie je rozdělena na sebeobranou pozici a transferabilní pozici. Sebeobraná pozice je zastoupena příkladem taktiky Black bloc, kdy masová uniformita má za úkol ztížení identifikace pro orgány dohledu. Zároveň tím, že je většinou tvořen afitními skupinami založenými na důvěře a provázáním známostí s dalšími afinitními skupinami, může ztížit infiltraci protivníků, policistů a policejní provokatérů. Transferabilní pozice je tzv. Plánem B, který se odvolává na war-machine Deleuzeho a Guattariho a vychází z toho, že „nechtít být osvobozen není předpokladem touhy“.

d) Poslední strategií je strategie povstání: zde se nejedná o pouhé politické vyvázání z útlaku, ale o širší pojetí sociálního osvobození.

Závěrem citujeme autora, jak popisuje rozdíl ve vizi sociální změny tradičního anarchismu a postanarchismu: „Postanarchistické resistentní strategie se odlišují od klasických marxistických a anarchistických resistentních modelů odmítnutím jejich lineárních operací směřujících vstříc „velkým strategiím“ sociální změny. Postanarchistické strategie jsou ve své podstatě nelineárními modely neobsahujícími žádný centrální bod, z něhož vychází moc. Postanarchistické pojetí systému přesahuje „politické“, rozprostírá se a zasahuje všechny oblasti života jednotlivce.

Jediným nedostatkem, který autor sám zmiňuje, je spojení konkrétních strategií a jejich aktérů s postanarchistickou teorií, kterou by většina z nich nejspíše odmítla. Autor byl ale ve svém záměru předložení mapy postanarchistických resistentních strategií úspěšný, nicméně je třeba mít na paměti, že díky širokému záběru a poměrně malému rozsahu práce, se jedná skutečně o mapu a pro podrobné seznámení s tématem musí čtenář pokračovat dál. Ale i k tomu práce představuje užitečné vodítko.

PDF: Resistentní strategie postanarchismu

Tags:

Odpovědět

CAPTCHA
Dokažte nám, že jste člověk.
Image CAPTCHA
Enter the characters shown in the image.